Jedna pohádka o Anežce a dárku.

Dárek od Anežky.

Stalo se to docela dávno. Každým rokem se dvě sestřičky Dana a Anežka těšily na Vánoce.

Děvčata byla ve věku, kdy už na Ježíška nevěřila, ale svátky prožívala s rodiči, dědečkem a babičkou šťastně. Rodiče se snažili k potřebným věcem, které se v těch letech obvykle dávaly pod stromeček, přidat i nějakou tu hračku či věc pro radost, knížka také nesměla chybět.

Dlouho před Vánocemi hlavně ta starší ze sester připomínala dospělým, co by se jí hodilo, co by mohlo být pod stromečkem. Jednou to byly plavky na léto, po druhé nové pouzdro s barvičkami, protože ráda malovala. Pokud je dostala, mladší sestřička se musela spokojit se staršími barvičkami či pastelkami. Maminka však vždycky nějakou tu hru nebo panenku, šitíčko, knoflíky a bavlnky přidávala. Malá zase ráda tvořila. Byla docela šikovná.

Dana měla po sestřenici zděděné kožené botky s bruslemi. Ty brusle se upevňovaly k botám klíčkem , t zv .kvintky - pokaždé když šli s některým z rodičů na kluziště. Dana hrozně toužila po bílých krasobruslařských botách s bruslemi přišroubenými- šeksny se jim říkalo.. Pokaždé schválně viklala nohama a tvrdila, že ty bílé boty by byly pevnější, bruslila by mnohem líp.

"Roste ti ještě noha, nemůžeme kupovat kožené boty každý rok. Počkej, až budeš starší" domlouvala jí maminka.

"Ale takové boty může přece po mně zdědit Anežka." Ohrazovala se Dana.

" Potichu, neříkej to před ní, stejně je proti tobě v nevýhodě. Musí po tobě nosit to, co je ti malé. Zatím jí to nevadí, moc tomu nerozumí a já jí říkám, že to bude fajn, až to hezké tričko nebo kalhoty, sukni bude po tobě mít."

" Však mi říká, že to nemám moc utahat, na to je chytrá dost." Hihňala se Dana.

Anežka byla o dva roky mladší než Dana a svoji sestřičku měla moc ráda. Dana měla kolikrát zlost, že za ní malá pořád chodí a čím byly starší, tím jí to víc vadilo.

Před jedněmi Vánocemi se domlouvala s maminkou, co má dát malé Anežce pod stromeček a rozhodla se, že jí namaluje novými barvičkami, které dostala k narozeninám, krásný obrázek. Anežka chtěla Daně udělat něco zvláštního.

Byla to holčička docela šikovná a tak si řekla, že udělá Daně pajduláčka. Vzala pinpongový míček, od maminky si vyprosila velký bílý kapesník, silnější nitě a nějaké bavlnky a vyráběla panáčka. Samozřejmě tajně a za pomoci maminky, která jí pomáhala utáhnout pod krkem hlavičky nitku a tělíčko vycpané kouskem vaty také zakončit.

Nápad byl ale Anežčin a když malovala barevnými voskovkami obličejík, dala si záležet. Ruce a nohy panáčka byly z uháčkovaného řetízku ze silnější bavlnky. Naučila ji ho dělat jen prstíčky, bez háčku, maminka a přišila ho pevně na tělíčko. Anežka měla radost, že se jí panáček povedl. Pusinku mu namalovala "usmívací" a těšila se, že bude Dana překvapená. Maminka jí dala malou krabičku a pěkný papír, aby mohla dárek zabalit.

V tom roce se podařilo rodičům koupit pro Danu konečně vysněné bílé krasobruslařské boty s bruslemi, k tomu bílé vlněné kamaše a svetr, pro Anežku mrkací panenku, jakou neměla ani Dana. Pro každou kniha a nějaké drobnosti- sladkosti.

Ten večer, po slavnostní večeři děvčata zvědavě nahlížela do pokoje, kde stál krásně nazdobený stromeček,

na kterém svítily nové elektrické svíčky.

Rozdělovat dárky začal dědeček a děvčata je nedočkavě rozbalovala. Dana samou radostí, že dostala vysněné boty s bruslemi už nehleděla na ostatní dárky a tiskla k hrudi jen ty botičky. Anežka sice vybalila panenku a měla z ní velkou radost, ale pořád pokukovala po Daně, jestli rozbalí ten malý balíček, co tam ještě zbyl. Mamince to nedalo a udělala jako kontrolu, zda jsou všechny dárky rozdané, balíček se jménem Daně podala. Ta jej rozbalila, ale jen kývla hlavou, položila jej na stolek a probírala se ostatními dárky. Anežce vstoupily slzičky do očí a prarodiče i tatínek si mysleli, že je jí líto, že také nedostala boty s bruslemi jako Dana. Jen maminka věděla, co Anežku rozlítostnilo.

V noci, když všichni usnuli, začalo se dít něco podivného. 

Panáček na stolku, kde ho zanechala Dana, se začal hýbat. Převaloval se ze strany na stranu, až se skutálel dolů. Řetízky nožiček se narovnaly a on máchaje řetízkovýma rukama šlapal po koberci ke dveřím pokoje děvčat. Neomylně se dostal až k posteli, kde spala Dana a po přečnívající dece se vyšplhal až k ní.

Začal ji šimrat pod nosem, procházel se jí po ruce tak dlouho, až se začala vrtět a pootevřela oči, brblajíc" co to je?"

"Jsi holka škaredá, zlá!" Pištěl jí do ucha a jeho dosud usmívající se pusinka byla pokroucená zlostí.

"Co to je? Co to povídáš?" mnula si oči Dana.

" Víš, jak se se mnou Anežka piplala? Co jí to dalo práce a ty sis ani nevšimla, jak jsem hezký."

" Copak jsem věděla, že tě dělala? Myslela jsem, že je to jen žert." Vymlouvala se Dana.

"Když já jsem dostala boty a brusle a měla jsem z nich velkou radost."

"Anežka má tvůj obrázek položený na stolečku u postýlky a dívala se na něj před spaním."

,,Jo a víš, že skoro plakala, když si všimla, že tě dárek od ní nezajímá?"

"Co mám podle tebe dělat? Jak jí dát najevo, že se mi líbíš? Jsi docela šikovný a navíc umíš mluvit. Budeš ještě někdy na mě mluvit? "Zeptala se najednou Dana.

"Víš co, jen když mě budeš nosit u sebe někde v kapse jako talisman. Víš co to je? Pajduláček pro štěstí."

"Tak jo a nech už mě spát, zítra jdeme s bábi a dědou na led bruslit. Tedy nevím, jak Anežka bude stát na ledě v těch botkách po mně. Bude jí je muset máma vycpat ve špici, jsou jí ještě velké." brumlala Dana a pomalu usínala.

Ráno byla Dana na sestřičku nezvykle milá, ale o panáčkovi se nezmínila. Jen když se v šatně obouvaly do bot sáhla do kapsy a ukázala Anežce panáčka a řekla:

"Díky za ten hezký talisman, budu ho nosit pro štěstí. Povedl se ti."

Od té chvíle byla Anežka veselá a ani jí nevadilo, že párkrát vyleštila led zadečkem, když jí podjely nohy ve velkých botách.

                          xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx