Kavárnička U Ruži na říjen 2020.

Zdravím všechny návštěvníky  pravidelné i náhodné a doufám, že si budou na tomto blogu nejen povídat, ale i navštěvovat další blogy- mám jich hodně uvedených v oblíbených -  a navíc je možno "jít přímo" přes avatary blogerů, kteří Kavárničku navštěvují.Veškeré pranostiky jsou zřejmě  známé... měsíc říjen je prostě podzim,  se všemi  změnami počasí .

Také se vám zdá tato doba poněkud podivná? Jedním slovem  náročná pro lidi,  se změnami způsobu života. Stahujeme se zřejmě více do rodinného života , vztahy se někde utužují, jinde možná rozpadnou, když lidé zjistí, že spolu prostě nevydrží. Nejistota v  práci, strach z nemoci  ovlivní chování lidí. Co na to říci?

 Prostě : vydržme, nic nepřehánějme, ale buďme opatrní  a ohleduplní vůči ostatním. 

Zalíbila  se mi básnička ze Špalíčku Františka Hrubína : Pořádníček

Byl jednou jeden Matěj 2.

Bylo to v neděli  po obědě, když maminka upozornila Matěje, že s ním potřebuje mluvit. 

"Mati, odlož cestu do hospody, musíme si o něčem popovídat. Jsi můj nejmladší a víš, kolik mi je let. Nebudu už zvládat práci a ty si také neporadíš, kdybych ulehla? Co bys dělal sám se zvířaty a domácností? Měl by sis najít ženu."

"Mami,  která by chtěla chlapa bez nohy? A léta už také mám a možná  bych si také těžko zvykal. Však pokud budeš potřebovat, já i uvařím třeba večer, když se vrátím z pastvy. Také bychom mohli brát  obědy z kuchyně  JZD nebo Státního statku. Vaří tam dobře i maso mají z vlastního chovu, zeleninu pěstují, drahé to taky není."

Byl jednou jeden Matěj 1.

Stalo se to - řekněme -více než před 60 lety .V jedné vesnici na jihovýchodním Slovensku žila matka se synem Matějem.

To není nic nového, také ne to, že zůstal z několika dětí jediný svobodný. Měl handicap, neměl nohu.

Také nic tak neobvyklého, navíc měl dřevěnou protézu, se kterou mu chůze docela šla. Jak o nohu přišel?

Určitě by mohl být válečným invalidou, ale bylo to poněkud prozaičtější. Vojákem sice byl, ale jen nějaký čas.

Padesátpět není žádné stáří 48.

Lída seděla na stoličce před zrcadlem a zkoumavě si prohlížela tvář. Jemné nitky vrásek kolem očí avizovaly, že se ráda usmívá, jinak pleť byla díky jemné kosmetice hladká. Obrátila se na kamarádku Zdenu:

"Co myslíš, je vidět moc, že se blížím věkem víc  k šedesátce než k padesátce?" Zdena dělala, že  si ji zkoumavě prohlíží a měla chuť ji pozlobit.

"Léta máš, ale musím uznat, když se podívám do  zrcadla na sebe, že přes stejný věk vypadáš  nejméně o rok mladší než já."