Byl jednou jeden Matěj -7.

 S Matějem byla po smrti maminky docela těžká domluva. Chodil pást, vypomáhal při práci na dokončení domu synovci a  přitom plánoval opravu domku. Synovec Honza mu dohodil odborníka , který Matěji na rovinu řekl, že domek opravit nemá cenu. Navíc by získal jeho  zbouráním  a zrušením předzahrádky víc místa na nový dům. Oprava by byla moc drahá a do nového domu bude mít možnost zavést vodovod, který se v obci buduje, kanalizaci, protože je v ulici, kde lidé ji chtějí. To ho přesvědčilo.

Víla Bubuška na koupališti. 14.

 Počasí bylo tak krásné, že lákalo nejen děti, ale i vílu Bubušku, která se potulovala po hrázi rybníka, ponořit se do vody.

Uvědomila si, že se bude muset vtělit do nějaké podoby. Nevyzkoušela si totiž nikdy, jak by dopadla, kdyby se do té vody ponořila. Byla stvořena z paprsků světla. Jak se tak rozhlížela, všimla si, že hodně lidí chodí někam vlevo a zaslechla malou holčičku, jak říká mamince :

,,Tak už pojď, Kája už na koupališti dávno je."

Maminka se zabavila s jinou ženou, která vezla kočárek s miminkem. Ta zaslechla, co malá mamince říká a jen si povzdychla:

Víla Bubuška a děvčátko Letinka - 19.

 

Děvčátko Letinka dělalo svým rodičům po letech péče hodně radostí. Narodila se totiž dříve než měla, byla moc malinká, prostě Kulíšek. Když poprvé otevřela očička, měli její rodiče pocit, že má v droboučké tvářičce dva balonky. Tak měla ty oči velké. Taky jí dodnes tak velké zůstaly. Stala se z ní moc šikovná holčička. Vytáhla se, byla štíhlounká, vlásky měla dlouhé, spletené do copů. Maminka se někdy durdila, že to mytí, česání dá dost práce, zvlášť, když mají někam spěchat. 

Letinka se však nedala. 

Víla Bubuška a kulíšek Martínek -18.

  

Bubuška musela na sebe vzít podobu člověka, kterému buď pomáhala nebo podobu někoho z jeho okolí, aby ji bylo vidět. I tak ji mohl uzřít pouze určitý člověk. Přivřela oči a napnula svůj sluch.Bylo pozdní odpoledne, když víla Bubuška usedla na lavičku u velké budovy. Právě nenápadně pomohla v podobě mladé dívky jedné starší paní najít obchod s brýlemi, tak si chtěla posedět. Odpočívala a přitom naslouchala, jestli se někde neozývá volání o pomoc. To, které zaslechla vždy jen ona. Lidé v jejím okolí ho nikdy neslyšeli. Však ani vílu Bubušku, která byla utkaná z paprsků měsíce a šatičky měla z obláčků, nikdo z nich neviděl.

Víla Bubuška a její kamarádka víla Vodulka. -17.

 

 

Jako lehký obláček vypadala Bubuška, když se courala po hrázi rybníka. Nebyl zamrzlý, jako tomu bývalo před lety, kdy jednou zachraňovala, v podobě statného rybáře, kluka, který zkoušel, jak je silný led a propadl se hned na kraji do studené vody. Naštěstí tam byl i další rybář, který v sádkovém rybníku prosekával díry do ledu, aby ryby mohly dýchat a všiml si, že se vedle něco děje. Přišel na pomoc a zajistil odvoz chlapce domů. Nebyl zraněný, spíš se jen lekl a samozřejmě byl mokrý a musel se rychle převléci. 

Víla Bubuška trochu vzpomínala-16.

 .

Bubuška se zúčastnila zasedání víl, utkaných z měsíčních paprsků. Připadala si tam docela jako návštěva a ne jako členka . Byla ráda, že jí královna ponechala status víly, která se mohla podle potřeby proměnit v jakoukoliv podobu člověka a neodvolala ji z její mise na zem, mezi lidi.. Zavzpomínala na některé události a moc neposlouchala, co se na sněmu probírá. Byla prostě duchem mezi lidmi...

 

Nebylo to tak dávno, kdy uslyšela tichý pláč dítěte. Tenkrát to nebyla dívenka, ale zhruba pětiletý chlapec. Ležel v postýlce a tiskl k sobě plyšového medvídka. Zřejmě nemohl usnout.

Víla Bubuška znovu na koupališti - 15.

Víly prý chlad nebo teplo necítí. To je pravda, ale Bubuška měla takové schopnosti, že se uměla vcítit do pocitů lidí. Sluníčko táhlo lidi k vodě. Zamířila tam také Bubuška a těšila se, že se zase sveze na tobogánu. Vmísila se mezi lidi, kteří prošli kolem pokladny a už zkušeně zamířila k bazénku, do kterého ústil tobogán.Rozhlížela se. Děti byly ve vodě, dohlížející rodiče se mezi sebou bavili na lavičce. Jedna maminka fotila dvě děvčátka ve vodě. Samozřejmě ta se předváděla. Hlavně mladší z nich.

"Mami, udělám stojku, vyfoť mi nohy, jo?"

Víla Bubuška u rybníka - 13.

Jak už tak Bubuška poskakovala kolem hřiště, řekla si, že se půjde podívat na jedno takové starší , přírodnější. Byla tam sice také skluzavka a kolotoč, ale většina byla v duchu možností v přírodě. Atrakce byly hlavně ze dřeva, provazů i prolézačky byly dřevěné. Byly tam na sednutí pařezy.

Hřiště se nalézalo skoro vedle rybníků, ale ze strany k tomu menšímu, sádkovému bylo opatřeno plotem. Navíc tam bylo hřiště s brankami na fotbal a dokonce na kůlech koše s deskou vzadu na košíkovou. Chvilku tam tak chodila, zdálo se, že nic zvláštního se dít nebude. Nebylo tam moc dětí a rodiče většinou s těmi malými byli přímo u atrakcí.

Bubuška na dětském hřišti - 12.

V jednom menším městě bylo pár dětských hřiští. Víla Bubuška si jednou takhle odpoledne řekla, že se podívá, jak to vypadá na tom nejnovějším. Bylo to hříště opravdu parádní. Na větším prostranství mezi domy, obklopené hradbou stromů a keřů, před kterými byly lavičky, aby se mohli rodiče posadit, když si děti budou hrát. Jejich dohled byl třeba, ale stávalo se, že se maminky spolu zapovídaly a děti prováděly lumpárničky.

Bubuška se rozhlížela, dívala se, co všechno tu pro děti je.

" Jéje mají tady i trampolínu ve velké síti, skluzavku a pod ní pěnové koule, aby se děti neporanily. Samozřejmě také dost velké pískoviště, kde se dá stavět z čistého žluťoučkého písku na co si děti vzpomenou. Houpačky, prolézačky, malý kolotoč. Paráda!" Napadlo ji:

" To si musím vyzkoušet jedno po druhém."  Jak si usmyslela ,  začala houpačkou. Posadila se tak, aby viděla na děti, které si hrály na písku.

Víla Bubuška na sněmu víl- 9.

 

Po dlouhé době dostala Bubuška po měsíčním paprsku důležitou zprávu, aby se dostavila na sněm víl. Už si ani nevzpomněla, kdy naposledy na něm byla. Asi v té době, kdy namísto napravování zlobivých dětí, či utěšování smutných, nemocných dětí, či jen trucovitých uplakánků, dostala za úkol zachraňovat lidi od úrazů nebo zabraňovat jejich zlým činům.

Bubuška se vznášela na obláčku stále blíž k velkému oblaku, kde na jednotlivých obláčcích posedávaly éterické víly. Zůstala sedět na pokraji a čekala, co se bude dít. Ozval se krásný, melodický hlas vládkyně víl:

Víla Bubuška zasahuje - 8.

Bubuška odpočívala na pařezu, který zůstal mezi paneláky po poraženém stromě. Dívala se na dům, kde byla část lešení sestaveného ze železných trubek a prken na ně položených. Bylo pozdní odpoledne, pracovníci už odešli, jen nedaleko si ještě hrály na pískovišti dvě děti a u dveří domu si povídaly jejich maminky, které je hlídaly.

 Kolem domu se loudal chlapík a obhlížel si dům. Vypadalo to, jako by kontroloval, co bylo uděláno. On si ale prohlížel nenápadně lešení a všiml si, že na prknech ve výši jednoho poschodí leží volně položené kusy železných trubek, které byly zřejmě už odmontovány a připraveny k odvozu.

Bubuška zachraňuje děti i dospělé - 7.

 Víla Bubuška se posadila na lavičku v parku. Byla unavená. V úseku, který měla na starosti, bylo pořád co zachraňovat. Nastával zvětšený provoz. Byl konec listopadu, počasí bylo sice chladné, ale bez sněhu. Tentokrát sv. Martin na bílém koni nepřijel. Lidé chodili, auta jezdila a mezitím se proplétaly děti. Menší většinou s rodiči, větší samy nebo ve skupinkách. Bubuška čekala, jestli se ozve signál, že je jí někde třeba.

 Nejhůře se cítila, když viděla, jak někdo okrádá druhého člověka a ten si toho ani nevšimne a pak se diví, když má někde platit a peněženka, či kabelka nikde. Jednou se rozzlobila na skupinku větších kluků, kteří obklopili dva menší kluky a chtěli, aby jim dali všechny peníze, co mají u sebe. Bubuška se rozhodla rychle, vzala na sebe podobu toho největšího z nich a začala se s nimi dohadovat, aby toho nechali.

Víla Bubuška a podivně jedoucí auto -.6.

 

Víla Bubuška seděla na patníku u cesty a oddychovala. Měla za sebou hodně práce s hlídáním dětí, aby si něco neudělaly. Vzpomínala na to, jak chodila utěšovat plačící děti a zdálo se jí, že ta nynější úloha je mnohem těžší. Nedá se ale nic dělat, dostala úkol, tak ho musí plnit. Kolem ní přejelo auto, nebylo první, ale Bubuška cítila, že u tohoto auta něco není v pořádku. Jelo nějak divně. Chvílemi zpomalilo, chvílemi vyrazilo dopředu. Jako by řidič auto neovládal. Bubuška se rozletěla za autem.

Víla Bubuška má nové poslání.-5.

  Jedné nepříliš jasné noci se na povel Hlavní víly, pověřené zastupováním královny vil, slétly všechny víly, aby vyslechly hodnocení své práce mezi lidmi i zvířaty. Ano i takové jsou, které se starají o zvířátka v jejich těžkých chvílích. .

Hlavní víla po skupinkách volala k sobě víly a každé dala zvláštní lísteček, na kterém měla napsáno hodnocení všech jejích zásahů do života dětí.

Víla Bubuška měla hodnocení dobré, ale pod ním bylo napsáno, že její jméno možná děti spíš straší než uklidňuje, pokud je nucena je říci.

„Ale jsem na ně zvyklá „ bránila se potichoučku  Bubuška.

Víla Bubuška to nemá lehké-4.

 

Ten den se zdálo, že nebude mít Bubuška kam letět. Však byla u několika dětí, které byly ještě malé a musela použít spíše jemného šeptání do ouška a hlazení po ručce, která si stírala slzičky. Nebylo to nic vážného, jen se dítěti nelíbilo, když maminka odešla od postýlky a netrvalo dlouho a malý křiklounek,  uplakánek se unavil a usnul. Najednou zaslechla poněkud jiný druh pláče...

Takový hodně lítostivý. Také se jí zdálo, že slyší hlas dospělého člověka. Musela počkat, jestli se pláč dětský utiší, ale po krátké pauze, kdy se za dospělým zavřely dveře  vzlykot neustal.  Bubuška se pomalu blížila k oknu pokoje, kde slyšela pláč, podívala se, chystajíc se nabrat podobu dítěte. Najednou se zastavila. V pokoji byly děti dvě, chlapec a holčička, oba tváře uplakané. Tak co teď? Má být holčička nebo kluk? Vypadalo to, že oba jsou smutní.

Víla Bubuška má problém.- 3.

    

V jednom velkém domě se zahradou a menším domem bylo hodně dětí. Vlastně děvčat. Tomu domu se říkalo Ústav sociální péče pro dívky. Také se tomu říkalo Dětský domov - děcák. Sloužil k tomu, aby tam byly ubytovány dívky, jejichž rodiče se o ně nemohli starat. Bylo to hned po válce, kdy hodně lidí nebylo ve svých domovech, maminky byly mnohdy samy a když onemocněly, jejich děti byly na čas dány do takového ústavu, kde se o ně postarali pracovnice, ředitel ústavu a lékař.

Pohádka o víle Bubušce - jak to začalo. 1 a 2.

 Pohádky o víle Bubušce.

Z měsíčních paprsků utkaná, lidskému oku neviditelná , proměňující se podle potřeby. Zprvu jen utěšitelka, později ochránkyně díky příběhům a situacím, které prožila se tato víla mění a vlastnosti podobné lidským jí přibývají. Jen v dobrém však, nikdy neubližuje. Kdo z nás by takovou vílu někdy nepřivítal?

xxxxxxxxxxxxxxxx 

1.Bubuška a Klárka.

V jedné nemocnici na oddělení pro děti ležela malá holčička jménem Klárka. Byla tam už dlouho, měla po operaci mozku. Naštěstí byl prý nádor nezhoubný, ale potřebovala se doléčit.

Po všech procedurách byla ten den unavená. Myslela, že aspoň rychle usne. Obracela se na posteli a usnout nemohla a nemohla. Hlava ji už nebolela, sestra jí dala prášek proti bolesti. Jak dlouho bude ještě v nemocnici? Stýskalo se jí po mamince i bráškovi. Tatínka moc často neviděla, jezdil po světě a vracel se domů málokdy. Musel. Klárčino léčení bylo dost drahé, když pro ni chtěli to nejlepší, proto musel vzít práci, kde si hodně vydělal.

Lídiny zvláštní Vánoce.

Setkaly  se zcela náhodou na nádraží, v čekárně. Lída celá šťastná, že potkala někoho známého začala vyprávět, Květa jí zamyšleně naslouchala:  Chvílemi jí  hovor zněl jako šelest ptačích křídel a kdyby obě neseděly v chladné, poloprázdné čekárně na nádraží, asi by usnula. Lída byla její bývalá spolupracovnice. Neviděly se poměrně dlouho a tak si chtěly povyprávět, co se dělo v té době. Květa se nedostala zatím ke slovu. Lída drmolila, mluvila rychleji než obvykle, jakoby chtěla něco zamluvit.   "Muž mi před sedmi lety zemřel na infarkt a já jsem zůstala v třípokojovém bytě sama. Byl pro mne veliký a pořád jsem tam Zdeňka viděla. Mám dvě děti, jak si jistě pamatuješ. Dcera je starší, má dvě děti, syn má zatím jedno, ale chtěli by další. Bydlí ale dost daleko nejen ode mne, ale i od sebe. Mají byty tak akorát, ale stejně mi nabídli, abych u nich případně bydlela, budu-li chtít. U dcery jsem byla necelý měsíc, ale nedělalo to dobrotu. Mají sice dost velký byt, ale děti chtěly mít každý svůj pokojík, spát na gauči v obýváku se mi moc nechtělo. Navíc byl průchozí. Raději jsem se vrátila domů."

Jak víla Bubuška zastupovala Vojtíškovu maminku.- 11.

 

Celý den byl Vojtíšek s tatínkem sám. Docela se mu to líbilo. Byli spolu na výletě  u rybníka,kde se díval na kačenky a starým rohlíkem krmil ryby v sádkovém  rybníku. Zastavili  se u babičky. Tatínek počkal na Vojtíška v autě, protože ten chtěl babičku překvapit. Uvítala ho s radostí.

,,Vojtíšku, vždyť, ty máš dnes svátek! Všechny děti jej mají. Škoda, že musí maminka být v práci, viď?" 

,,Babi, tak proč jsi ke mně nepřišla ty? Maminka odešla do práce a my jsme byli s tátou sami."

,,Volala jsem a tatínek říkal, že pojedete na výlet. Domluvili jsme se, že se tady zastavíte a dáreček ti dám."

Jak Bubuška pomáhala Vojtíškovi a Týně péci cukroví.-10-

Blížily se Vánoce a tak se maminka Týna rozhodla, že napeče něco málo cukroví. Malý synáček Vojtíšek je totiž takový všudybýlek a ona může některé věci dělat, jen když pěkně spinká, nebo je tatínek doma a zabaví ho.. Řekla si, že zadělá těsto na perníčky, aby po upečení hezky změkly. Měla recept na takové moc dobré, slaďounké a to zahrálo velkou roli v dalším dění.

 

Vypracovala těsto a nechala ho ležet přikryté látkovým ubrouskem na prkénku na stole. Řekla si, že pověsí pár kousků prádla, které byly ještě v pračce. Však Vojtík spí, možná se mu zdá o skřítkovi,kterého má rád , tak se nemůže nic stát. Jenže se nedaleko potulovala víla Bubuška, která si všimla, že se Vojtíšek nějak vrtí. Probudil se a chtěl začít volat na maminku. 

Víla Bubuška se honem proměnila v Týnu a s Vojtíškem se potichounku bavila. Povídala mu, že má zadělané těsto na perníčky, budou dobré, slaďounké, tak by měl být hodný, jinak by žádný perníček ani neviděl, natož dostal ke spapání. Vojta jen řekl: