Pohádka o víle Bubušce - jak to začalo. 1 a 2.

 Pohádky o víle Bubušce.

Z měsíčních paprsků utkaná, lidskému oku neviditelná , proměňující se podle potřeby. Zprvu jen utěšitelka, později ochránkyně díky příběhům a situacím, které prožila se tato víla mění a vlastnosti podobné lidským jí přibývají. Jen v dobrém však, nikdy neubližuje. Kdo z nás by takovou vílu někdy nepřivítal?

xxxxxxxxxxxxxxxx 

1.Bubuška a Klárka.

V jedné nemocnici na oddělení pro děti ležela malá holčička jménem Klárka. Byla tam už dlouho, měla po operaci mozku. Naštěstí byl prý nádor nezhoubný, ale potřebovala se doléčit.

Po všech procedurách byla ten den unavená. Myslela, že aspoň rychle usne. Obracela se na posteli a usnout nemohla a nemohla. Hlava ji už nebolela, sestra jí dala prášek proti bolesti. Jak dlouho bude ještě v nemocnici? Stýskalo se jí po mamince i bráškovi. Tatínka moc často neviděla, jezdil po světě a vracel se domů málokdy. Musel. Klárčino léčení bylo dost drahé, když pro ni chtěli to nejlepší, proto musel vzít práci, kde si hodně vydělal.

Maminka vydělávat nemohla, byla ještě s bratříčkem na mateřské dovolené. Nemohla moc často chodit za Klárkou do nemocnice a tak jí nosila aspoň omalovánky, dětské knížky. Klárka však ani moc číst nemohla, jen si tak čmárala, když ji zrovna nic nebolelo nebo jí nebylo špatně po prášcích.

Tichounce plakala do polštáře. Nikdo ji neslyšel, sestra před chvílí odešla, její starší sousedka na vedlejší posteli už spala a bylo i slyšet, že spí dost tvrdě. Najednou se jí někdo nebo spíš něco lehce dotklo.

" Klárko, co to je? Proč pláčeš? Je ti smutno, že? "

Klárka se podívala, kdo ji oslovil. Byla to dívenka, připadala jí skoro průsvitná, ale ta její podoba? Vždyť je podobná jí samé! Má dokonce na sobě i stejnou bílou košilku a nožičky má bosé. Sedla si ke Klárce na postel a lehce jí hladila ruku, kterou si stírala předtím slzičky z tváří. Klárka zapomněla na pláč a šeptem, aby nevzbudila sousedku, se vyptávala dívenky.

"Kdopak ty jsi? Jsi mi tak podobná a vypadáš jako ze skla. Já přes tebe vidím."

"Jsem víla, utkaná z paprsků měsíce a hvězdiček, proto mne vidíš tak průhlednou. Víš, já mám hrozně těžký úkol. Chodím, tedy vlastně se dá říci, že lítám po světě, procházím hlavně okny do pokojů k dětem, které jsou nešťastné a pláčou a snažím se je utišit. Někdy také k uplakaným, tvrdohlavým zlobidlům, víš? "

Klárce vrtalo hlavou hlavně to, jak je jí víla podobná. Zeptala se jí:

„Jak to, že jsi mi podobná?“

I na to měla víla vysvětlení:“ Musím se podobat tomu, koho jdu utěšit. Dovedeš si představit, jak se nalítám a ještě se musím pořád měnit? Dá mi to práci, ani bys nevěřila. A víš, že jsi první z dětí, kdo se mne na to zeptal?"

Klárka vyhrkla:" A máš nějaké jméno? A ještě mi prozraď, jak utěšuješ třeba dítě, které řve, brečí, ačkoliv je doma u maminky? "

"No vidíš, spojila jsi dvě otázky a vlastně jsi mi dala takové spojení toho způsobu, jak ty uřvánky utišuji a mého jména. Dal mi je jeden takový uličník, který často brečel, a když zjistil, že k němu vždycky přilítnu, volal na mne tím jménem a měl radost, kdy sem se na něj mračila a hudrala."

„Ty se umíš i mračit? Myslela jsem, že jsi jen hodná?"

"Vždyť jsem ti říkala, že na sebe beru podobu dítěte, ke kterému letím, tak často mám i něco z jeho způsobů chování."

" No tak, jak se jmenuješ? Netrap mě!"

Víla se ještě chvíli ošívala, ale nakonec se naklonila ke Klárčinu uchu a pošeptala jí to jméno.Klárka spráskla ruce:

“Tedy to jméno se k tobě dnes moc nehodí- chi chi." A smála se tak, že se sousedka na vedlejší posteli zavrtěla a cosi zabrumlala. Klárka se honem ztišila a schovala hlavu pod deku, jakože ona nic.„ Když vykoukla, zdálo se jí, že něco lehkého, bílého se vzdaluje k temnému oknu a víla se jí ztrácela. Slyšela jen hlásek, který jí přál dobrou noc a lehké spaní. Klárka zívla a potichoučku si opakovala jméno víly:

„ Bubuška, Bubuška.“Usnula a na rtech měla tak blažený úsměv, že sestra, která se na ni přišla podívat, se musela také usmát.

 xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

2. Bubuška se trochu zlobí.

 

Víla Bubuška ležela na větvi stromu a vypadala jako lehké pápěří. Nebylo ji ani vidět. Nakonec viděl ji jen ten, za kým přišla a to bylo vždycky, když slyšela někde naříkat dítě. Pláč byl někdy tichounký, lítostivý, jindy dost hlasitý, ale to plakalo miminko, které potřebovalo přebalit nebo napít. Bolelo ho třeba bříško, mělo větříky, ale s tím mu víla pomoci nemohla. Tam museli pomoci rodiče, nejčastěji maminka.

Nejhorší to bylo, když se rozeřvalo dítě, kterému se třeba nelíbilo, že musí jít spát, bylo v pokoji samo nebo bylo zrovna pokáráno, někdy i plácnuto, když neposlouchalo. Mnohdy to rodiče tak vyřešili. Podle povahy a zvyklostí v té rodině. To se stalo v ten večer, když už si Bubuška myslela, že dnes nebude nikdo plakat a tím ji volat. Ozýval se řev, jaký už dlouho neslyšela. Honem se protáhla a slétla z větve. Plula vzduchem za tím řevem a opatrně nahlédla oknem do pokoje, kde bylo přítmí.

Musela na sebe vzít podobu dítěte, které měla za úkol uklidnit. Byl to už dost velký klučina. Tvář měl brunátnou, jak křičel. Ale  slzy moc vidět nebyly. Nebyla to lítost, ale zlost. Stál v pyžamu a papučích za dveřmi pokoje, svíral pěsti.  Bubuška měla co dělat, aby na sebe vzala aspoň v obrysech jeho podobu. Objevila se pak před ním tak náhle, až se zajíkl. Bylo vidět, že se lekl.

Jako by se díval do zrcadla, ale byl v takové divné barvě. A ten kluk se na něj tvářil tak hrozně, že se rozeřval nanovo. Bubušce tedy nevyšel moment překvapení, nepomohlo ani její bubu bubu, protože ji kluk přeřval. Co má honem  dělat? Mohla by do něj strčit, ale to by stejně necítil, protože Bubuška byla utkaná z  paprsků Měsíce, proto chodila k dětem jen večer, kdy už byla tma. Nemusel ani svítit Měsíc, byl třeba schovaný za mraky, ona si posbírala jeho paprsky a změněná v podobu toho plačícího dítěte,  šla splnit svůj úkol - uklidnit ho.

 

Přešlapovala na místě a jen kulila zlostí oči na kluka. Čekala, kdy se unaví a přestane řvát. Pokud by někdo do pokoje přišel, ji by neviděl. Kluk opravdu za chvíli jen vzlykl, podíval se na toho druhého a nakonec broukl:

„ Co tu chceš? Já nemám stejně velkého bratra. Jak to, že jsi jako já? Kde ses tu vzal?"

„Máš moc řečí! Sám jsi mne zavolal."

 „Ne, ne, já jsem volal mámu! Ona odjela k babičce, já jsem se chtěl dívat na televizi, ale táta mě vyhnal spát. Sám asi stejně usnul, ale nemohl jsem se tam vrátit, on by mi nařezal, kdyby mě viděl."

„ Máš rozum? Když víš, že maminka není doma, proč řveš? Je čas jít spát."

 ,,Když maminka mi před spaním čte z knížky příběhy a táta říkal, že je moc unavený a nemám s tím otravovat. To mi bylo líto."

„Ty ještě neumíš číst? Jsi už dost velký."

 „No, chodím do první třídy, ale čtení mi moc nejde. Paní učitelka o mě říkala, že jsem v tom opožděný. Mamka se mě snaží tím čtením každý den navnadit, či jak to říkala. Abych si chtěl sám číst. Když já raději maluju."

 

Bubuška by chlapci ráda pomohla, ale číst mu tedy nemohla. Byla vlastně stejná jako on a styděla se, že také moc číst neumí. Ale měla velkou fantazii, zamyslela se.

„Víš co, lehni si, já ti budu povídat o něčem, co budeš chtít slyšet."

„ Nejraději bych slyšel o tom, jak si táta bude se mnou hrát, postaví mi autodráhu, co mi slibuje už od Vánoc, kdy jsem ji dostal." Tak to není takový problém.“  Bubuška si oddechla.

Posadila se na kraj postele a ležícímu chlapci začala vyprávět, jak jednou přišel tatínek z práce brzy a sotva se vyzul a převlékl do domácích kalhot, zeptal se syna, kam schoval tu autodráhu, že se na ni podívají. Pak spolu dávali dohromady ohrádku a různé malé překážky, které auta měla objíždět.

Než to povídání Bubuška dopovídala, všimla si, že chlapec spí a ve spaní se uculuje a  vraští čelo, jako by se mu zdálo něco moc vzrušujícího. Chlapec sedící na kraji postele se začal pomalounku ztrácet, až byl zcela průsvitný a pak jako svazek měsíčních paprsků zmizel přes zavřené okno do noci.