Víla Bubuška a její kamarádka víla Vodulka. -17.

 

 

Jako lehký obláček vypadala Bubuška, když se courala po hrázi rybníka. Nebyl zamrzlý, jako tomu bývalo před lety, kdy jednou zachraňovala, v podobě statného rybáře, kluka, který zkoušel, jak je silný led a propadl se hned na kraji do studené vody. Naštěstí tam byl i další rybář, který v sádkovém rybníku prosekával díry do ledu, aby ryby mohly dýchat a všiml si, že se vedle něco děje. Přišel na pomoc a zajistil odvoz chlapce domů. Nebyl zraněný, spíš se jen lekl a samozřejmě byl mokrý a musel se rychle převléci. 

 

Bubuška se pousmála při vzpomínce, jak se rybář rozhlížel a hledal toho prvního, pro něj neznámého chlápka.

Viděla jasně, že letos zamrzlý rybník není, plavou po něm kačeny a dokonce labutě. Vzpomněla si na kamarádku Vodulku, se kterou kdysi byla na plovárně a pak usnuly obě pod keříčkem.

"Kdepak je jí konec? Nejspíš courá vedle řeky a kouká, co se kde děje." Jen tak zkusmo zavolala:

"Vodulko, kde jsi? Slyšíš, kde jsi? Hledá tě Bubuška." Věděla, že po zvolání jména víly ji některá z nich uslyší a dá to dál- jak se říká i u lidí. Věru, netrvalo ani moc dlouho a k Bubušce se donesl slabý hlásek:

"Kdopak mne hledá? Po tak dlouhé době? To je dost, že sis na mne vzpomněla." Poněkud vyčítavě se ozvalo vedle Bubušky.

"To jsi ty, Vodulko, já tě skoro nevidím, jsi nějaká éterická."

"Víš, foukal hodně vítr a přestože občas pršelo, mám málo kapiček a navíc je tma a ty kapičky nejsou osvětlené. Proto mne nevidíš."

"Povídej, co jsi zajímavého viděla, já ti pak také popovídám, co se mi stalo v době, kdy jsme se neviděly." Vyzvala ji Bubuška.

Sedly si na lavičku blízko keře a Vodulka vyprávěla:

"Nedávno, když byla dost velká zima a voda v rybníku byla ledová, jsem viděla skupinu lidí na kraji rybníka. Pár jich mělo docela teplé oblečení, ale pár lidí se začalo svlékat, až na nich zůstaly jen nějaké svršky, myslím, že byly podobné, jako jsme v létě viděly na plovárně."

"Jo, to jsou plavky" poznamenala Bubuška.

"Skočili do vody a plavali. Byla tam skupina mužů a lákaly ženy na břehu, aby si zaplavaly s nimi. Nakonec si jedna dala říci a shodila bundu a kalhoty, že taky bude plavat.- Pak si vzpomněla, že nemá plavky, tak nakonec skočila do vody v kalhotkách a tričku. Měla jsi ji vidět, když najednou vylezla z vody. Tričko přilepené k tělu, třepala se zimou. 

Paní, co jí držela bundu a kalhoty jí honem přehodila přes ramena bundu a nasměrovala ji k vedlejší hospůdce. Muži to vydrželi déle. Ta mladá žena tvrdila, že jí někdo lehtal na šlapkách, proto musela ven z vody. Nikdo jí to nevěřil. Říkali, že se vymlouvá."

"Vodulko, nebyla jsi náhodou rybička, co ji na těch šlapkách lechtala? Podívala se na ni podezřívavě Bubuška.

"No co co, stejně by tam dlouho nevydržela." Najednou Vodulka posmutněla:

" Pořád je skoro zamračeno, já se skoro nezatřpytím, co mám dělat?"

Bubušku najednou něco napadlo. Byl už večer a začaly se rozsvěcet lampy, které osvětlovaly alej u rybníka.

Sáhla do kapsy, vytáhla dost velké zrcátko.

"Postav se Vodulko pod lampu co tak hezky svítí." Nastavila zrcátko tak, aby odráželo světlo lampy, osvítila tím Vodulku vlastně z druhé strany. Vodulka se začala pomalu rozsvěcet. Kapičky vody, ze kterých byla stvořena její postavička se krásně třpytily a Vodulka se radostí roztančila.

Zpívaly s Bubuškou písničku, která sice neměla slova, ale zněla jako ptačí trilkování. Držely se za ruce a pomaloučku se sunuly po aleji. Šťastné, že se zase setkaly.

Pokud je někdo viděl, jevily se mu jako světlé proužky, které zřejmě odrážely svítící lampy.

Dobrou noc, děti...