Víla Bubuška má nové poslání.-5.

  Jedné nepříliš jasné noci se na povel Hlavní víly, pověřené zastupováním královny vil, slétly všechny víly, aby vyslechly hodnocení své práce mezi lidmi i zvířaty. Ano i takové jsou, které se starají o zvířátka v jejich těžkých chvílích. .

Hlavní víla po skupinkách volala k sobě víly a každé dala zvláštní lísteček, na kterém měla napsáno hodnocení všech jejích zásahů do života dětí.

Víla Bubuška měla hodnocení dobré, ale pod ním bylo napsáno, že její jméno možná děti spíš straší než uklidňuje, pokud je nucena je říci.

„Ale jsem na ně zvyklá „ bránila se potichoučku  Bubuška.

Jméno jí měnit nebudou, ale bude mít nový úkol. Byla pozvána Hlavní vílou k vysvětlení, co se po ní bude žádat.Neměla dnes ničí podobu. Byla jen taková utkaná postavička z paprsků světla, v mlžných šatičkách.

 

Hlavní víla jí zadala nové poslání. Bude víla Ochránkyně. Lidé tomu říkají andělíček-strážníček.  Má za úkol upozorňovat na nebezpečí děti, které jsou zlobivé, lezou tam, kam nemají, poškozují věci druhých lidí. Bubuška z toho neměla moc radost, nedovedla si představit, jak má ty děti přesvědčit a hlavně rychle, aby neprováděly, co nemají.

Zeptala se Hlavní víly:

 ,,Když dítě zlobí, to poznám a mohu na ně působit, ale co mám dělat, když je ohroženo někým jiným, třeba i dospělým?"

,, Dívej se a hledej způsob, jak dát dítěti najevo, že má samo upozornit dospělého, bránit se, když po něm dospělý žádá něco, co ohrožuje jeho život.

Dám ti příklad:  Matka chce jít s dítětem přes cestu, táhne ho za ruku, spěchá. Nejsou ale na přechodu a v dálce jede auto. Dítě však má před sebou překážku - tebe v jeho podobě, lekne se tak trochu a zapře se nožičkama na chodníku. Tím matku zastaví. Ty mu budeš říkat:,,Jdi na přechod, jdi na přechod. Tudy né, tudy né.

" Dítě to bude po tobě opakovat a tím matku upozorní, aby změnila svůj úmysl."

„Tak to nebude lehké, to se ulítám, jak  budu hledat, vždyť dosud jsem šla vlastně na nářek, vzlyky, pláč?"

„Bubuško, byla jsi doteď „noční" víla, vyzkoušej si to. Ve dne tě nebude také nikdo vidět, jen to dítě, které to bude potřebovat. Neboj se, budeme tě nenápadně řídit, uslyšíš zvonit  zvoneček a z kterého směru  bude zvonění,  tam poletíš."

 

„Ještě jednu věc bych chtěla vědět: Jak to mám udělat, abych třeba mohla zavolat pomoc dospělého nebo většího dítěte?"

„,Budeš mít kouzelnou píšťalku, kterou nejbližšímu člověku zapískáš do ucha, donutíš ho, aby se podíval tím směrem odkud slyší pískot, tu událost uviděl a snad pomůže. Víš, každý člověk není ochotný pomoci a může se stát, že si dítě ublíží. Dělej prostě, co můžeš, co se bude moci udělat. Budeš mít na starost určitý úsek města, ale kdyby se stalo, že budeš slyšet zvoneček z okolí, můžeš případně zaletět i do okolí. Ale ne moc daleko. "

„Jak poznám, co patří k mému úseku?" Víla řekla:

„ Dotkneš se neviditelné stěny, která tě zastaví, pokud se nebude nic dít na blízku, kam už ty lítat nemáš. Budeš moci proletět jen v případě nutné potřeby. No, to by bylo tak všechno, přeji ti hodně štěstí v práci."

 

Bubuška dostala malinkou stříbrnou píšťalku na šňůrce. Pověsila si ji na krk, aby ji neztratila, rozloučila se s Hlavní vílou i ostatními vílami, které poletovaly kolem a pomalounku letěla dolů, mezi lidi. Rozhlížela se, bylo jí všechno v denním světle takové nové, jiné, mnohem  hlučnější.

Povzdychla si:

„Tak asi si budu muset pomalu oblétnout svoje území, rukou si nahmatám tu neviditelnou stěnu. "

Netrvalo dlouho a Bubuška si svoje poslání mohla vyzkoušet.Courala se kolem domů, které se jí zdály  najednou  hrozně  velké, v ručičce  žmoulala píšťalku...

 

Najednou se jí zdálo, že slyší zvonění. Šlo to od cesty. Byla tam křižovatka a kolem jedné budovy, která byla těsně u cesty, bylo kovové zábradlí. Chodník tam byl do kopce a  zábradlí sloužilo nejen k pomoci při chůzi, ale byl i ochranou proti tomu, aby lidé nepřecházeli na druhou stranu napříč křižovatkou.

Na tom zábradlí seděla holčička a pohupovala se.

Bubuška k ní honem zaletěla a opřela se vedle ní o zábradlí. Holčička strnula a zadívala se na ni.

„Kdo jsi?"

„Nevidíš?"řekla Bubuška, „jsem jako ty. Co tady děláš?"

„Já čekám na maminku, šla vedle do obchodu, koupit mi rohlík nebo koblihu."

„Proč tě nevzala sebou?"

„Vzala, ale já jsem jí utekla, musela čekat a mě to už nebavilo."

„ Proč sedíš a houpeš se na zábradlí? Co kdybys spadla a zrovna jelo auto?"

„Já se držím.. No, tak jo, já slezu. Budeš tu chvíli se mnou? Je to lepší, když si se mnou povídáš."

„To víš, že ano." Stály vedle sebe a špitaly si. Mezitím už maminka holčičky vyšla, spíš vyběhla z obchodu a rozhlížela se. Volala:

„Klárko, kde jsi? Pročpak jsi mi utekla? Měla jsem o tebe strach."

„Mamí, je tu se mnou jedna holčička, úplně stejná jako já, povídá si se mnou a hlídá mě."

„ Jdi ty brepto, kde by se tu vzala? Nikoho nevidím."

„A byla tady, copak jsi ji neviděla? Támhle odchází" volala Klárka.

„No dobře, jestli ji dohoníme, poděkujeme jí, ano? A už pojď!"

Bubuška si oddychla.

„ Tak to bylo docela dobré, snad to dopadne víckrát tak dobře. "