Byl jednou jeden Matěj - 9.

 Těžké je sledovat stavbu domku člověka, který je zvyklý v poklidu pást ovečky, případně i pomalu  upravovat okolí domu, zahradu, poklízet  zvířátka. Matěj si nechal sice prasátko, ale nakonec krávu již ne. Stačily mu ovečky, slepice, k tomu  menší zeleninová zahrádka . Trávu na zahradě mezi stromy mu posekal synovec, také s mnoha pracemi mu pomohl i jeho syn.  Z meruněk, švestek a jablek si dal vypálit v místní palírně  pálinku, z hroznů, pěstovaných u plotu zahrady vyráběl  víno, které případně nabídl i pomocníkům na stavbě.

 Našel si čas na návštěvu  hospody, v neděli chodil na mši a navštívil  i staršího bratra Jana a po jeho smrti  švagrovou Helenu. Bylo zajímavé, že už mu nikdo nedohazoval nevěstu a jemu to nevadilo. 

Stalo se, že  jednou cestou do místního obchodu potkal Katku s kočárkem. Věděl, že se vdala, na vesnici se nic neutají a chlapi s gustem vyprávěli , jak prý uhnala syna vdovy Marie - Karla. Matěj se jen usmíval jejich posměškům, že on se na nic nezmohl.

"Ahoj, Katko, tak mi ukaž svoji ratolest. Máš prý holčičku. To měla Marie radost, že? Jakpak se jmenuje?" klidně  se vyptával , usmívaje  se Matěj.

"Je to  Josefa, po dědečkovi. Marie po babičce  jsme nedávali, protože to jméno měla její dcera, tedy Karlova sestra, která zemřela mladá. Přála si to jméno Karlova maminka. Je to moc hodná žena, rozumíme si, moc mi pomáhá." Ochotně vyprávěla Katka.

" No, není u vás pečená, vařená? To tchyně dělávají." Rýpl si Matěj.

"Jakpak ty to víš, nepoznal jsi přece žádnou, že? Nebo je to vzpomínka na maminku?" Nedala se Katka. Ale Matěj, jak měl ve zvyku,  se jen usmíval.

"Co ty, ještě hledáš skromnou, pracovitou ženu? Mohla bych se po nějaké poohlédnout. Od tety jsem se dověděla, jak se to dělá." Nabízela Katka, ale Matěj  si všiml jejích  očí, které mhouřila, jakoby se smála, ač rty   úsměv nenaznačily.

"Dělej si ze starého člověka blázna, opice jedna!" Durdil se naoko. 

"Já bábu do domu nechci a mladou už teprve ne. Vydržel jsem to doteď, do smrti už vydržím. Víš , že bratr  měl infarkt, máme to asi v rodině, tak si v klidu dožiju."

"No, jen se netěš. Možná bys opatrovnici potřeboval." Katka chtěla ještě pokračovat, ale malá začala v kočárku kňourat, tak se jí musela věnovat. Matěj nakoukl do kočárku:

"Je to celý tatínek, znal jsem Karla jako mimino. Víš, že jeho máma je moje sestřenice? Takže jsme vlastně  do rodiny." Vzpomněl si najednou Matěj .

"Nikdo mi to  neřekl, ale nic divného. V dědině jsou asi samí příbuzní, aspoň ti starousedlíci. Musím se zeptat  tety, jestli nejsme s Karlem také příbuzní."

"Neboj se,  to ne, o tom bych něco věděl. Leda-jako naše kráva se napila ze stejné louže s vaší krávou. U  nás tedy ovce." Zasmál se, rozloučili se dokonce potřepáním ruky. 

"Moment, Katko, počkej." Matěj sáhl do kapsy, vytáhl větší bankovku a strčil ji do kočárku.

"Kup  Jožce nějakou panenku, já to tak neumím, ať má něco  od strejdy."  Trochu rozpačitě se usmíval  a překvapená Katka  mu poděkovala a utrousila:

"To bude určitě vycpaná ovečka, ta jí bude strejdu Matěje připomínat lépe než panenka."  Matěj se za ní díval a najednou jako mu bylo něčeho líto, přestal se usmívat , otočil se k odchodu  a otřel si  hřbetem ruky oči.

Pokračování...