Čas ubíhal, dům byl postaven a jakž takž vybaven. Matěj si nechal nábytek z parádního pokoje po rodičích. Byla to poctivá práce a jak byl pokoj málo používán, vše bylo zachovalé. Jen starobylé hodiny věnoval při jedné návštěvě vnukovi nejstaršího bratra. Byly bicí, natahovaly se řetězy zakončenými šiškami a krásně bily každou hodinu. Byly tak seřízené, aby častým bitím nerušily.
Matěj měl nový elektrický sporák v kuchyni, ale vedle něj menší starší , ve kterém mohl topit, hlavně v zimě, kdy zároveň kuchyni zahříval. Měl v ní i otoman, kam si rád lehával. Vzpomínal na maminku, která si vždy po obědě srovnávala žaludek , jak říkala.
Jak stárl , čím dál víc měl pochopení pro její zvyklosti a také bolesti.
Díky námaze při chůzi dostávalo zabrat jeho srdíčko. Ty potíže bývaly v rodině, jinak problémy jiné neměl. O jeho ohroženém zdraví synovec Honza věděl a tím víc mu pomáhal . Do zařízení domu mu nemluvil. Moc toho Matěj nepořizoval, nechával i některé místnosti prázdné. Podlahy, malba vše jako by čekalo na zařízení. Matěj jako by tušil , že on to zařizovat nebude.
Kdo se v jeho novém domě ubytuje ho nezajímalo. Nenapsal závěť, nechtěl nikomu ublížit. Bylo mu jasné, že všechno zůstane rodině, přestože neměl potomka a nejraději měl synovce Honzu , který mu nejvíc pomáhal. Nakonec mu leccos dal, zaplatil za něj věci do jeho domu, který během let postavil na konci Matějovy zahrady.
Srdeční potíže ho donutily vyhledat lékaře. Synovec jej zavezl do nemocnice. Odloučený od svých oveček, psa i slepic , stále víc vzpomínal na matku a její přání, aby si našel ženu, založil rodinu.
Nelitoval, že zůstal sám. Nedovedl si představit, že s tou protézou by měl vychovávat děti, prostě každý nemusí zakládat rodinu, ne? Skoro stejně jako starší bratr i maminka zesnul tiše skoro bezprostředně po návštěvě synovce Honzy, kterému děkoval za to, že se stará o jeho zvířata. Honza netušil, že strýce viděl naposledy.
Trvalo dost dlouho, než se dědictví vyřídilo. Co s domem vyřešil otec Lídy - budoucí ženy syna Honzy. Dům odkoupil za odhadní cenu a peníze byly rozděleny s ostatními úsporami rovným dílem mezi dědice z rodin sourozenců Matěje. Dům dostali mladí a udělali z něj pěkné, moderní bydlení. Ovečky prodali, nechali si jen slepice, psa a pár koček, na zahradě postavili altán a když v něm s rodiči občas sedávali, vzpomínali na Matěje i nesplněné sny jeho maminky.

A to je konec jednoho obyčejného života. Snad moc nezklamal.
OdpovědětVymazatDíky ti, Růženko, za poslední, byť smutnou, kapitolu. Hláška o srovnání žaludku se mi moc zamlouvá, asi jí budu používat 😊.
OdpovědětVymazatTo říkávala mužova maminka, když si lehala po obědě na otoman v kuchyni. Napomínala mě, že nádobí neuteče, když jsem ho umývala.Jezdili jsme k ní na dovolenou na Slovensko.
OdpovědětVymazatDěkuji za příjemnou povídku ze života. Není pořád juchej, někdy zabolí, je to život. A poučky praví, že bude takový, jaký si ho uděláme, dokud můžeme. Je to pravda - je třeba žít tady a teď a nečekat žádné velké milosti od ostatních. Nakonec nebyl Matěj zbytečný člověk Děkuji za zážitky z povídky ☺ ♥
OdpovědětVymazatRůženko,moc hezké zakončení povídky. Jeden život končí,jiný začíná fukčarinka
OdpovědětVymazatPatří to taky k životu,ale jsem poslední dobou dost přecitlivělá.Dojalo mě to.
OdpovědětVymazatDnes jsou to dva roky,co mi zemřela mamka.
Přeji klidný víkend,Růženko
Eva
Nwedivím se, Evi, také nemohu číst smutné příběhy, ale tato povídka mapovala život jednoho strýčka v rodině. Někde musím ty náměty brát.♥
OdpovědětVymazatNečekala jsem takový konec, ale tím je pravdivější. Takový osud není vlastně ničím neobvyklým, ne každý založí rodinu a vychová hromadu potomků. Tak snad žil Matěj a všichni jemu podobní podle svých představ, jak mu to vyhovovalo. :)
OdpovědětVymazatPardon, ta anonymní, co zrovna komentovala je Bevíčková, která zapomněla, jak vkládat komentáře. :D
OdpovědětVymazatTo je dobře, že ses opravila, hned jsem k tobě zaběhla a koukala na krásné záběry oblohy, mraků. Doufám, že jste všichni už v pořádku.♥
OdpovědětVymazatMoc hezké, to je jako román.
OdpovědětVymazat