Víla Bubuška trochu vzpomínala-16.

 .

Bubuška se zúčastnila zasedání víl, utkaných z měsíčních paprsků. Připadala si tam docela jako návštěva a ne jako členka . Byla ráda, že jí královna ponechala status víly, která se mohla podle potřeby proměnit v jakoukoliv podobu člověka a neodvolala ji z její mise na zem, mezi lidi.. Zavzpomínala na některé události a moc neposlouchala, co se na sněmu probírá. Byla prostě duchem mezi lidmi...

 

Nebylo to tak dávno, kdy uslyšela tichý pláč dítěte. Tenkrát to nebyla dívenka, ale zhruba pětiletý chlapec. Ležel v postýlce a tiskl k sobě plyšového medvídka. Zřejmě nemohl usnout.

Bubušce se zdál na takovou hračku dost velký, ale řekla si, že zjistí, co se děje.

Pokoj, kde chlapec ležel se jí zdál povědomý. Pro víly ale čas utíká hodně rychle, zážitků mají také hodně, takže chvíli trvá, než si vzpomenou, co se kdysi stalo. Ten chlapec byl někomu podobný a tak si řekla, že vyzkoumá, co v tom je.

Rozhlédla se po pokojíčku. Hned u postýlky na stolečku měl chlapec nejen lampičku, ale také fotografii v rámečku. Byla na ní rodinka :tatínek, maminka a chlapec. Důkladně si fotografii prohlédla.

Ta paní jí připomněla jednu holčičku, která kdysi také plakala, že nemá u postýlky maminku. Snad to není maminka toho plačícího chlapce? Toho poznala hned. Byl jen o něco menší.

Bubuška na sebe vzala podobu maminky. Snad si chlapec nevšimne, že má na sobě podobné šaty jako na fotografii na stolku. Schválně vzala za kliku dveří, aby to vypadalo, že přišla k postýlce od nich.

"Copak je, pročpak pláčeš? Nemůžeš usnout?"

"Mami, ty jsi už doma? Říkalas, že přijdeš pozdě, musíš dodělat nějaký obraz na stěně."

"Dodělala jsem to dřív a přišla jsem ti dát dobrou noc. Chceš  pohádku? Aspoň krátkou?"

"Mami raději mi zazpívej, jen tak tichounce, jo?"

"To víš, že ano.Zavři očička a já budu zpívat, ano?" Bubuška honem vzpomínala, co za písničku by mohla zazpívat. Vzala chlapce za ruku, jemně jeho prstíky hladila a zpívala:

"Spinkej, můj hošku, aspoň chvíli,

budu tě hladit, tichounce zpívat

ke spánku tě budu kolíbat

Budeš krásné sníčky mít

hlavně však s tebou vždy chci být..."

Dívala se, jak chlapec zavřel oči, přitiskl k sobě medvídka a začal oddychovat. Ještě chvíli poseděla a snažila se vzpomenout na dobu, kdy tišila pláč nebo i zlostný křik dětí. Jakpak se jmenuje ten chlapec? Na tu dívenku si vzpomněla. Byla to Naděnka. Měla tehdy také problémy v rodině, stýskalo se jí po mamince.

"Jak ten čas letí" povzdychla si Bubuška.

Nějak se jí zastesklo. Po kom? Po jediné kamarádce Vodulce.

Kdepak je jí konec? Nemrzne někde u rybníka? Musí se za ní podívat.

Ještě ten večer, když se vrátila maminka Naďa z práce, se šla podívat na syna. Spal s úsměvem na rtech, zřejmě se mu něco hezkého zdálo.Povzdychla si:

" Zase jsem u něj nebyla, je tak roztomilý, malý. Stojí mi ta práce za to?"

Ráno jí malý Jiřík vykládal , že tu písničku co mu zpívala večer neznal .

"Já jsem plakal a ty jsi přišla a zpívalas, až sem usnul." Brebentil.

"To není možné, já...asi se ti něco zdálo... vtom se zarazila. Vzpomínka dávná, na dětství a častou samotu , kdy večer plakávala a byl to sen nebo skutečnost? Ta víla, co vzala na sebe podobu holčičky a povídala si s ní...

Jak se jmenovala? Naďa si vzpomněla:

"Bubuška!"

"Mám to vyprávět Jiříkovi? Nechám si to pro sebe, ať si myslí, že jsem to byla já. Povím mu to později, až bude starší. Hlavně ale musím dbát na brzké návraty domů. "