Víla Bubuška znovu na koupališti - 15.

Víly prý chlad nebo teplo necítí. To je pravda, ale Bubuška měla takové schopnosti, že se uměla vcítit do pocitů lidí. Sluníčko táhlo lidi k vodě. Zamířila tam také Bubuška a těšila se, že se zase sveze na tobogánu. Vmísila se mezi lidi, kteří prošli kolem pokladny a už zkušeně zamířila k bazénku, do kterého ústil tobogán.Rozhlížela se. Děti byly ve vodě, dohlížející rodiče se mezi sebou bavili na lavičce. Jedna maminka fotila dvě děvčátka ve vodě. Samozřejmě ta se předváděla. Hlavně mladší z nich.

"Mami, udělám stojku, vyfoť mi nohy, jo?"

Než stačila maminka holčičku varovat, ta se nadechla ponořila do vody, sáhla rukama na dno a snažila se narovnat nohy nahoru. Voda ji nadnášela nějak divně, protože se objevovala jedna noha rovná, druhá pokrčená. Vypadalo to, že ty nožičky nedá k sobě. Nakonec se jí to na moment povedlo, ale to už se hrabala ven z vody a prskala kolem sebe .

"Kájo, nepřeháněj to, ještě tak moc plavat neumíš!" Varovala ji maminka.

"Co ty víš, maminko, já plavu jako ryba, dokonce už umím plavat i s hlavou pod vodou. Ještě nedávno jsem plavala na čubičku." Tak to maminka věděla, však se smávala, jak Kája ve vodě rychle hrabe vodu pod sebe a zůstává skoro na místě.

Bubuška se musela smát, jak se Kája otřepávala, zatímco větší sestřička Peťa ve vodě baletila.

"Kroutí se jako žížala" vykřikovala Kája a napodobovala Petru. Nakonec se ale daly dohromady a snažily se otáčet a ponořovat pod vodu. Jednou měly vystrčené zadečky, podruhé nohy, zase ruce... Bubuška se na ně dívala a kroutila hlavou.

"Copak se takhle plave ?" Mudrovala. Najednou se vedle ní ozvalo:

"Ty to neznáš? Copak jsi nikdy neviděla akvabely? To je takové umělecké plavání." Bubuška se ohlédla, kdo to mluví. Viděla malou, skoro průsvitnou holčičku. Vypadala, jako by byla tvořena kapkami vody.

  "Kdopak jsi, že mne vidíš a můžeš na mě mluvit?" Zeptala se.

  "Já jsem Vodulka, já sem patřím, ale co ty tady děláš? Nemáš chodit jinde mezi       lidmi?" Skoro hněvivě se ptala Vodulka.,

  "No, nečerti se, já jsem už ve vyšším řádu víl a mám zvláštní úkoly, mohu chodit      kam uznám za vhodné. Ty jsi tady pořád? Když jsi Vodulka, jak to, že jsem tě          neviděla u rybníka?"

" Když mně se tady líbí. Je tady víc lidí, legrace, sama jsi viděla, ne?"

"To ano, ale u rybníka , kde se koupat lidé sice nesmí, ale můžou tam chodit na ryby, jsou zase kačenky, labutě. Lidi je tam chodí krmit, chodí k rybníku na procházku. Možná by se ti to taky líbilo."

" Já se tam taky podívám, neboj se. Ale co teď budeme dělat? Nebaví mě jen se dívat." Stěžovala si Vodulka.

"Jsi tady a nenapadlo tě, vzít na sebe lidskou podobu a svézt se třeba na toboganu? "

"Když já nevím, jestli bych vůbec sjela."

"Musíš na sebe vzít podobu nějakého těžšího dítěte nebo třeba rodiče, to potom pojedeš jako namydlený blesk!"

"Tedy, ty máš výrazy!" Divila se Vodulka.

"Je vidět, že jsi moc neposlouchala děti, vůbec lidi, jinak bys věděla, jak mluví. Když se chceš do někoho vtělit, musíš být nenápadná. Víš co, tamhle na dece leží dvě holky, mají zakrytý obličej, vezmeme na sebe jejich podobu a půjdeme se spolu svézt, jo?"

Vodulce to trochu déle trvalo, než se zhmotnila, ale Bubuška už na ni čekala a táhla ji nahoru.

"Jeď první, jo? Jedu hned za tebou. Vody se nebojím, bude to určitě fajn."

Bubuška nelenila, sedla si a už fičela dolů. Vodulka za ní. Samozřejmě parádně pištěly, ale ne strachem, radostí.

Ještě několikrát se svezly, trochu si zaplavaly, ale najednou Vodulka upozornila Bubušku, že se ty holky zvedají z deky. Asi si chtějí zaplavat.

"Byly bychom nápadné, půjdeme se kouknout k dospěláckému bazénu, jo? Viděla jsi už můstek, co tam je?"

"Jo, viděla. Je tam prkno, tam skáčou ti, co si ještě netroufnou a z toho vysokého ti , co to umí. Možná tam posedávají lidé, na které bychom se mohly proměnit a zkusit si zaskákat."

Jak řekly, tak udělaly. Bubuška si najednou uvědomila, že se jen baví a nikomu nepomáhají, tak aspoň popostrčila jednoho váhavého kluka, aby skočil. Ani se nestačil ohlédnout, kdo ho to strká, jen se nadechl a šup! Nějak se jí to zalíbilo, Vodulka ji napodobila a najednou bylo nějak moc skokanů. Plavčík se tam šel z opačného konce bazénu honem podívat.

To už obě víly měly pro jistotu svoji podobu a nikdo je neviděl.

 

Trochu unavené si pak sedly na trávu u keře, už ve své podobě a povídaly si. Dohodly se nakonec, že druhý den, pokud bude hezky, zajdou spolu k rybníku, podívat se na labutě.

"Víš, ony mají mladé a co je zajímavé, ty malé labutě jsou takové ochmýřené tmavé kuličky."

"Jak porostou, peří jim zbělá, krk se natáhne a budou z nich taky krásní ptáci." Byla ráda Vodulka, že může zase ona Bubušku poučit.

Stmívalo se, na jedné straně se nějak podezřele hromadily mraky a tak se víly uložily až ke keříčku u plotu a usnuly.

Určitě se jim zdálo oběma o nové kamarádce.