Bubuška na dětském hřišti - 12.

V jednom menším městě bylo pár dětských hřiští. Víla Bubuška si jednou takhle odpoledne řekla, že se podívá, jak to vypadá na tom nejnovějším. Bylo to hříště opravdu parádní. Na větším prostranství mezi domy, obklopené hradbou stromů a keřů, před kterými byly lavičky, aby se mohli rodiče posadit, když si děti budou hrát. Jejich dohled byl třeba, ale stávalo se, že se maminky spolu zapovídaly a děti prováděly lumpárničky.

Bubuška se rozhlížela, dívala se, co všechno tu pro děti je.

" Jéje mají tady i trampolínu ve velké síti, skluzavku a pod ní pěnové koule, aby se děti neporanily. Samozřejmě také dost velké pískoviště, kde se dá stavět z čistého žluťoučkého písku na co si děti vzpomenou. Houpačky, prolézačky, malý kolotoč. Paráda!" Napadlo ji:

" To si musím vyzkoušet jedno po druhém."  Jak si usmyslela ,  začala houpačkou. Posadila se tak, aby viděla na děti, které si hrály na písku.

Zdálo se jí, že je tam nějak moc živo. Děti si tam stavěly z písku hrady, jedno malé děvčátko si dělalo bábovičky. Zřejmě ale překáželo klukovi, který se příliš rozehnal a stavěl zrovna v místě, kde si děvčátko hrálo.

"Uhni, já tu stavím!" Vyzval ji kluk.

"Já tady peču bábovku, tak se sem necpi!" Odpověděla.

Kluk se naštval, vzal hrst písku a hodil ji na děvče. Naštěstí byla zrovna obrácená tak, že jí písek napadal do vlásků a ne do obličeje.

Bubuška se okamžitě zastavila a letěla k pískovišti. Děti ji samozřejmě neviděly. Děvče se rozplakalo, třepalo hlavičkou, kluk se smál. Dospělí neviděli, co se na pískovišti děje.

Bubuška se rozhodla, že kluka zarazí a potrestá. Dalo jí práci nabrat do hrsti písek, protože se nezhmotnila jako jindy, ale když se jí to podařilo, přitočila se ke klukovi , natáhla mu za krkem tričko a výstřihem mu nasypala hrst písku na záda.

 Kluk zařval, otočil se, hledal, kdo mu písek dal za krk, ale nikoho neviděl.

To už měla Bubuška další hrstičku písku, natáhla mu gumu v pasu a další písek se sypal klukovi do kalhot. Kluk poskakoval a ječel jako na lesy.

Konečně se maminky podívaly, co se tam děje a zjišťovaly, kdo co udělal. Maminka děvčátka vzala hřebínek a vyčesávala písek brblajíc:

"Kluku jeden zatracený, co kdybys jí hodil ten písek do očí? To se dělá? Copak ti naše Kačka udělala?"

"Překážela mi, stavěl jsem hrad a ona nechtěla uhnout!

"Však pískoviště není jen pro tebe, podívej se, jaký kus jsi zabral . Druzí si taky chtějí hrát. Pojď Kačenko, půjdeš si hrát jinam, třeba na skluzavku. Tam jsi ještě nebyla. Co říkáš?" Odešly spolu.

"Eriku, co sebou tak šiješ?" ptala se klukova maminka.

"Mám písek v gatích a za trikem . Píchá to a šimrá." Kňoural Erik.

"Kdopak ti ho tam dal? To jsi seděl v písku nebo ses v něm dokonce válel?"

"Vůbec, někdo mi to hodil za krk a do kalhot."

"Nikdo tady přece za tebou nebyl, dívala jsem se na tebe, nikoho jsem neviděla."

"My taky ne," ozývalo se kolem.

"No, aspoň si rozmyslíš na někoho házet písek!"

Bubuška se jen uculovala a poskakovala dál. Šla se podívat, jak to jde Kačence. Ta stála u skluzavky a nechtělo se jí po žebříčku nahoru. Maminka ji přemlouvala.

"Tak lez, umíš to přece."

"Mami, tak ty taky, jo?"

"To nejde, Kačí, pode mnou by žebřík praskl. Já tě budu dole chytat. Bát se nemusíš, ty koule jsou z pěnové hmoty a padá se do nich jako do peřinky." Katka ale trucovala u žebříčku.

Najednou za ní stála holčička o kousíček menší než ona a postrkovala ji nahoru.

,, No tak lez, já taky chci nahoru. Půjdeme spolu. Je to prima, už jsem tam byla. Krásně to klouže..."

Příčku po příčce Katka vystupovala a když byla nahoře, zase se zarazila. Kecla si na bobek a ne a ne dát nohy před sebe. To už Bubuška - ta holčička za ní - nevydržela a štípla ji do zadečku, Katka se  lekla, nožky jí vystřelily dopředu a už jela.

Bubuška jí trošičku popostrčila, ale to Katka ani necítila. Žuchla do koulí a začala se smát. Ohlédla se za sebe, chtěla zavolat na holčičku, která sjela ze skluzavky za ní, ale ta se ztratila.

"Mamí, kde je ta holka, co lezla za mnou nahoru?"

"Nevím, Kačko, žádnou jsem neviděla, ale pěkně jsi jela. Nechceš to ještě jednou zkusit?"

Ne jednou, ale několikrát se Katka svezla, ale bylo jí nějak líto, že už tu holčičku nevidí.

Bubuška odešla na další atrakci. Co kdyby ji některé dítě potřebovalo?

Počkáme, kam se zatoulá, ne?

Víla Bubuška stále obcházela nové dětské hřiště, kde zaúřadovala na pískovišti, pak na skluzavce. Dívala se na naistalovanou trampolínu. Nebyla moc velká, tak maximálně pro 2 děti. Bubušce bylo divné, že na ni moc dětí není. Postávala tam jedna holčička s maminkou.

"Mamí, pojď tam se mnou. Já to neumím a co když spadnu?"

"Karolínko, tam se ti nic nemůže stát. Klidně můžeš sednout na zadek a ono tě to odrazí a zvedneš se zase. Nemůžu tam s tebou, není to pro dospělé."

"Mami, ty jsi hubená, nejsi těžká, pojď se mnou." Žadonila Karolína.

"Ne, musíš se naučit samostatnosti, přece nejsi takový knedlík, strašpytel."

Poodešla na bok a posadila se k jedné mamince na lavičku. Ta houpala kočárek a dívala se kolem sebe.

"Vy to máte ještě bez starostí" povzdychla si máma Karolínky. ,,Počkejte , až bude dítě chodit."

"To znám, náš kluk je takový pavouk. Všude vleze, nemohu ho nechat samotného. Podívejte se, támhle šplhá na provazovou stěnu. Prý je pavouk a musí honit mouchy." Zasmála se maminka.

" Táta mu dělá záchranu".

K postávající zachmuřené Karolínce se přišourala Bubuška, vzala na sebe podobu jedné holčičky, kterou viděla nedaleko na houpačce.

"Ty se bojíš? Chceš, já tam vlezu s tebou. Už jsem tam byla, je to fajn. Naučím tě skákat, jo?"

"Tak jo! Jéje ono se mi to pod nohama houpe!" Zavýskla Karolínka.

" Přešlapuj z nohy na nohu , pěkně pomalu, jen tak krátce, ono se to zklidní. Koukej, teď se mě drž a jak řeknu ráz, pokrčíme kolena a zhoupneme se. Párkrát to uděláme, ono nás to trochu vyhodí nahoru. Neboj se, natáhni nohy a dopadej na plná chodidla."

Kupodivu Bubušku Karolínka poslechla a za chvilku obě skákaly a Karolínka výskala. Už se ani Bubušky nedržela. Když se jí podařilo dosednout a vyhodilo ji to nahoru, dokonce zase stála na nohách a hihňala se tomu.

"Mamí, koukej já skáču! Tedy skáčeme. Prima, že?"

Maminka koukala, ale viděla jen smějící se Karolínku, poskakující na trampolíně. Samozřejmě pro ni byla Bubuška neviditelná.

"Tak už toho nech, chtěla jsi ještě šplhat na lano, třeba ti to také půjde.

"Půjdeš se mnou? " Zeptala se Karolínka holčičky Bubušky, ale ta jen zakroutila hlavou, usmála se a řekla:

"Ty už mě nepotřebuješ, jsi šikovná, zvládneš to sama."

Zamířila ke kolotoči, na který jeden větší kluk nechtěl pustit menší děti a točil se na něm sám. Odstrkoval se jednou nohou jako na koloběžce a bránil zastavení.

Bubuška na kluka chvilku hleděla a přemýšlela, co mu provést, aby si neublížil, ale dostal lekci. Pak vzala nenápadně silnější klacík a hodila mu ho pod nohy. Zaškobrtl, upadl na kolena a jedno táhlo kolotoče ho udeřilo do zad. Naštěstí už se kolotoč netočil moc rychle, tak se kluk složil na zem, trochu si odřel kolena a dlaně. To už přiběhla jeho maminka  a pomáhala mu vstát.

"Pojď, já ti to ošetřím, nosím sebou pro jistotu malou lékárničku. Co jsi tam dělal? Víš, že nemáš být na kolotoči sám. Zlobil jsi děti, viď? Dej si podruhé pozor, mohlo to dopadnout hůř."

"Nemohlo, " bublala si Bubuška, "dávala jsem pozor, aby to nebylo tak zlé. Snad si to bude kluk pamatovat."

"Tak a jdu se kouknout dál, je toho tady hodně. Jen ty děti se nějak vytrácejí. Asi jdou už domů spát. Dnes toho bylo dost. Kampak já se uložím? Je tady dost stromečků i keřů, na větvičce mi bude dobře. Zítra je taky den. Dobrou noc, děti, jo, i rodiče a vlastně všichni."