Víla Bubuška má nové poslání.-5.

  Jedné nepříliš jasné noci se na povel Hlavní víly, pověřené zastupováním královny vil, slétly všechny víly, aby vyslechly hodnocení své práce mezi lidmi i zvířaty. Ano i takové jsou, které se starají o zvířátka v jejich těžkých chvílích. .

Hlavní víla po skupinkách volala k sobě víly a každé dala zvláštní lísteček, na kterém měla napsáno hodnocení všech jejích zásahů do života dětí.

Víla Bubuška měla hodnocení dobré, ale pod ním bylo napsáno, že její jméno možná děti spíš straší než uklidňuje, pokud je nucena je říci.

„Ale jsem na ně zvyklá „ bránila se potichoučku  Bubuška.

Víla Bubuška to nemá lehké-4.

 

Ten den se zdálo, že nebude mít Bubuška kam letět. Však byla u několika dětí, které byly ještě malé a musela použít spíše jemného šeptání do ouška a hlazení po ručce, která si stírala slzičky. Nebylo to nic vážného, jen se dítěti nelíbilo, když maminka odešla od postýlky a netrvalo dlouho a malý křiklounek,  uplakánek se unavil a usnul. Najednou zaslechla poněkud jiný druh pláče...

Takový hodně lítostivý. Také se jí zdálo, že slyší hlas dospělého člověka. Musela počkat, jestli se pláč dětský utiší, ale po krátké pauze, kdy se za dospělým zavřely dveře  vzlykot neustal.  Bubuška se pomalu blížila k oknu pokoje, kde slyšela pláč, podívala se, chystajíc se nabrat podobu dítěte. Najednou se zastavila. V pokoji byly děti dvě, chlapec a holčička, oba tváře uplakané. Tak co teď? Má být holčička nebo kluk? Vypadalo to, že oba jsou smutní.

Víla Bubuška má problém.- 3.

    

V jednom velkém domě se zahradou a menším domem bylo hodně dětí. Vlastně děvčat. Tomu domu se říkalo Ústav sociální péče pro dívky. Také se tomu říkalo Dětský domov - děcák. Sloužil k tomu, aby tam byly ubytovány dívky, jejichž rodiče se o ně nemohli starat. Bylo to hned po válce, kdy hodně lidí nebylo ve svých domovech, maminky byly mnohdy samy a když onemocněly, jejich děti byly na čas dány do takového ústavu, kde se o ně postarali pracovnice, ředitel ústavu a lékař.

Pohádka o víle Bubušce - jak to začalo. 1 a 2.

 Pohádky o víle Bubušce.

Z měsíčních paprsků utkaná, lidskému oku neviditelná , proměňující se podle potřeby. Zprvu jen utěšitelka, později ochránkyně díky příběhům a situacím, které prožila se tato víla mění a vlastnosti podobné lidským jí přibývají. Jen v dobrém však, nikdy neubližuje. Kdo z nás by takovou vílu někdy nepřivítal?

xxxxxxxxxxxxxxxx 

1.Bubuška a Klárka.

V jedné nemocnici na oddělení pro děti ležela malá holčička jménem Klárka. Byla tam už dlouho, měla po operaci mozku. Naštěstí byl prý nádor nezhoubný, ale potřebovala se doléčit.

Po všech procedurách byla ten den unavená. Myslela, že aspoň rychle usne. Obracela se na posteli a usnout nemohla a nemohla. Hlava ji už nebolela, sestra jí dala prášek proti bolesti. Jak dlouho bude ještě v nemocnici? Stýskalo se jí po mamince i bráškovi. Tatínka moc často neviděla, jezdil po světě a vracel se domů málokdy. Musel. Klárčino léčení bylo dost drahé, když pro ni chtěli to nejlepší, proto musel vzít práci, kde si hodně vydělal.

Lídiny zvláštní Vánoce.

Setkaly  se zcela náhodou na nádraží, v čekárně. Lída celá šťastná, že potkala někoho známého začala vyprávět, Květa jí zamyšleně naslouchala:  Chvílemi jí  hovor zněl jako šelest ptačích křídel a kdyby obě neseděly v chladné, poloprázdné čekárně na nádraží, asi by usnula. Lída byla její bývalá spolupracovnice. Neviděly se poměrně dlouho a tak si chtěly povyprávět, co se dělo v té době. Květa se nedostala zatím ke slovu. Lída drmolila, mluvila rychleji než obvykle, jakoby chtěla něco zamluvit.   "Muž mi před sedmi lety zemřel na infarkt a já jsem zůstala v třípokojovém bytě sama. Byl pro mne veliký a pořád jsem tam Zdeňka viděla. Mám dvě děti, jak si jistě pamatuješ. Dcera je starší, má dvě děti, syn má zatím jedno, ale chtěli by další. Bydlí ale dost daleko nejen ode mne, ale i od sebe. Mají byty tak akorát, ale stejně mi nabídli, abych u nich případně bydlela, budu-li chtít. U dcery jsem byla necelý měsíc, ale nedělalo to dobrotu. Mají sice dost velký byt, ale děti chtěly mít každý svůj pokojík, spát na gauči v obýváku se mi moc nechtělo. Navíc byl průchozí. Raději jsem se vrátila domů."

Jak víla Bubuška zastupovala Vojtíškovu maminku.- 11.

 

Celý den byl Vojtíšek s tatínkem sám. Docela se mu to líbilo. Byli spolu na výletě  u rybníka,kde se díval na kačenky a starým rohlíkem krmil ryby v sádkovém  rybníku. Zastavili  se u babičky. Tatínek počkal na Vojtíška v autě, protože ten chtěl babičku překvapit. Uvítala ho s radostí.

,,Vojtíšku, vždyť, ty máš dnes svátek! Všechny děti jej mají. Škoda, že musí maminka být v práci, viď?" 

,,Babi, tak proč jsi ke mně nepřišla ty? Maminka odešla do práce a my jsme byli s tátou sami."

,,Volala jsem a tatínek říkal, že pojedete na výlet. Domluvili jsme se, že se tady zastavíte a dáreček ti dám."

Jak Bubuška pomáhala Vojtíškovi a Týně péci cukroví.-10-

Blížily se Vánoce a tak se maminka Týna rozhodla, že napeče něco málo cukroví. Malý synáček Vojtíšek je totiž takový všudybýlek a ona může některé věci dělat, jen když pěkně spinká, nebo je tatínek doma a zabaví ho.. Řekla si, že zadělá těsto na perníčky, aby po upečení hezky změkly. Měla recept na takové moc dobré, slaďounké a to zahrálo velkou roli v dalším dění.

 

Vypracovala těsto a nechala ho ležet přikryté látkovým ubrouskem na prkénku na stole. Řekla si, že pověsí pár kousků prádla, které byly ještě v pračce. Však Vojtík spí, možná se mu zdá o skřítkovi,kterého má rád , tak se nemůže nic stát. Jenže se nedaleko potulovala víla Bubuška, která si všimla, že se Vojtíšek nějak vrtí. Probudil se a chtěl začít volat na maminku. 

Víla Bubuška se honem proměnila v Týnu a s Vojtíškem se potichounku bavila. Povídala mu, že má zadělané těsto na perníčky, budou dobré, slaďounké, tak by měl být hodný, jinak by žádný perníček ani neviděl, natož dostal ke spapání. Vojta jen řekl: